RECENZE: Proč politická reklama, když za nás má přece mluvit muzika

The Tap Tap se ve filmu Postiženi muzikou chovají jako každá jiná sehraná parta. Padají vtípky „Ty vole, to fouká jako vagína!“ či „Ten černoch je chodící testosteron...“, baví se u piva, oslovují dívky: „Co děláš večer?“ Jen s tím rozdílem, že pár k sobě musí nejdříve nacouvat invalidními vozíky.

Z filmu Postiženi muzikou | foto: Aerofilms

Není divu, že dokument Radovana Síbrta, jenž s kapelou postižených chovanců Jedličkova ústavu točil už klipy, dostal loni na jihlavském festivalu cenu diváků. Je totiž nevtíravě pozitivní a nestrojený, nenutí k aranžovaným zpovědím, nýbrž sleduje bezprostřední situace. 

Tváří se jako uvolněná reportáž z muzikantského zákulisí, přitom však nadhodí několik motivů, které pohodářskou náladu lehce naleptávají; až zamrzí, že je dál nerozvíjí.

Zásada zdravě věcného kapelníka Šimona Ornesta, že „soucit a lítost ničemu nepomůžou“, přináší zjevně skvělé výsledky jak muzikantské, tak terapeutické, ve filmu vtělené zejména do příběhu Petra Tomka, jehož opakované záchvaty léčí vytoužené velké sólo na pódiu.

Ale současně se v komunitě, kterou Ornest navzdory jejím limitům dovedl ke slávě, objevují zárodky rebelie. Jeden pramení z dospělosti – „Už nám není patnáct let!“, druhý z nechuti k reklamních nástrojům.

Postiženi muzikou

65 %

Režie Radovan Síbrt, účinkují členové The Tap Tap

Streamovací služby: HBO Max (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 75 %

IMDb: 8.1

„Mám jakoby kandidovat na prezidenta? Nechci, to je propagace, za nás mají přece mluvit výkony, ne politika,“ vzbouří se člen souboru. A člověk mu tleská. 

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv