Co předcházelo vzniku alba Symphonic?
V roce 2019 jsem s tímhle materiálem objel turné a teď ty písně dostaly studiovou podobu. K turné mě vyhecovala agentura, a když jsme ho začali dávat dohromady, zjistili jsme, že nejsme schopni pokrýt všechny destinace s jedním orchestrem. Tak jsme se hecnuli a odjeli ho se čtyřmi symfonickými tělesy. Což bylo docela šílené, protože se to se všemi muselo nazkoušet.
Na druhé straně publikum velmi ocenilo, že v Ostravě hrála Janáčkova filharmonie, ve Zlíně zase Filharmonie Bohuslava Martinů. A aby toho nebylo dost, tak jsme si řekli, že by bylo fajn, kdyby všechny orchestry řídil jeden dirigent. Jenže dirigenti jsou nedostatkové zboží, takže jsem vyhecoval mého bubeníka Hanze Sedláře, což je multiinstrumentalista, skladatel filmové muziky, autor orchestrací a aranžmá těch symfonických úprav. Pak jsme sehnali záskok na bubny a Hanz to oddirigoval.
To tedy klobouk dolů.
A to hodně dolů. Stoupnout si před sedmdesát lidí, kteří muzice obětovali celý život a neodpustí vám jedinou slabost nebo zaváhání, chce velkou odvahu. Hanz to senzačně ustál. Diriguje i studiovou nahrávku, kterou jsme natáčeli s filharmonií z Hradce Králové, kromě toho na ní hraje všechny bicí a perkuse.
Už během turné jste měl jasno v tom, že nahrajete album?
Ano. Koncerty byly vyprodané a pro mě to byl zážitek, který se jen tak opakovat nebude. Ze všeho, co jako zpěvák a muzikant dělám, mám vystoupení nejraději. A baví mě střídat si koncertní disciplíny. V létě si pořádně osolím elektrickou kytaru, pak mám akustickou polohu, kterou jsme na koncertech vybavili takovou hospodskou scénou – holky číšnice točí pivo. Začali jsme s tím v divadlech a hrozně dobře to funguje. O Vánocích si pozveme smyčcový kvartet a úplně vyměníme repertoár. A hraní se symfoniky je pro mě úplný strop. Dál už se asi jít nedá. Větší komfort už té písničce dát nemůžete.
Jste schopen pokrýt každé roční období?
To je fakt a už se moc těším na začátek příštího roku, kdy se s tímhle symfonickým programem zase vydáme koncertovat.
Podle čeho jste vybírali písničky, které se na desce Symphonic objevily?Je to v podstatě moje best of. Na vinyl se nevešly všechny věci, které jsou na CD, ale součástí toho kompletu LP je i cédéčko.
Z jakého důvodu jste si do písničky Malagelo pozval jejího autora a interpreta Ivana Hlase?
Když jsem začínal psát písničky, učil jsem se od The Beatles, Boba Dylana, od The Rolling Stones. Ti se to nikdy nedozvěděli a nedozvědí. Jak se ale píšou písničky česky, jsem se učil od Ivana Hlase, který to naopak moc dobře ví. Když mě v sedmnácti kamarád přivedl do Houtyše (oficiálně Hostinec u Tyšerů – pozn. red.) na Hanspaulku, bylo to něco jako prozření. Najednou jsem slyšel muziku, která tehdy v éteru nezněla, bylo to zacházení s češtinou, které jsem dosud neslyšel. Ondřej Hejma, Tesaříci, Krausberry, Bluesberry a celá tahle parta. Pozvat si Ivana na turné tak bylo něco jako poděkování.
Jak zareagoval?
Přijal to, a když se mě ptal, jakou písničku by měl zazpívat, okamžitě jsem vypálil, že Malagelo. On se šprajcl, že v žádném případě, že je to pořád dokola na tři akordy. Já na to: Ivane, tohle je první písnička, kterou jsem se od tebe naučil, měl jsem s ní velké úspěchy na všech mejdanech. Hanz tomu vystaví monumentální instrumentaci a bude to pomník, ujišťoval jsem ho.
Fungovalo to úplně senzačně. Když Ivan přišel, všichni v sále povstali. A když na závěr jako přídavek šoupl Na kolena a v narvaném Rudolfinu zaznělo na plné pecky „a tenhle barák vám posere pták“, došlo mi, že se oblouk, který jsem před lety začal budovat, dostavěl. Cokoliv přijde dál, už beru jen jako bonus.
Když zmiňujete toho ptáka, co znečistí „tenhle barák“, vybaví se mi vaše hitovka Na ptáky jsme krátký. Je vidět, že jste se v Houtyši pilně učil, jak napsat chytlavý hitový slogan.
Děkuju, ale trvalo mi to asi deset let, než jsem se to naučil. Je fakt, že zatímco muzika ke mně přichází tak nějak sama, jen vzácně se stává, že bych text napsal za tři hodiny. Většinou píšu, přepisuju, vyhazuju, dělám se s nimi dny a týdny. Jsem na sebe v tomhle ohledu přísný, přece jen jsem to já sám, kdo výsledek nakonec dostane do pusy.
A pak přijedete s něčím jako Sliby se maj plnit o Vánocích...
To jsem zrovna napsal asi za tři hodiny, kdy už na mě z vydavatelské firmy opravdu tlačili. Původně jsem jim řekl, že to samozřejmě musím složit v zimě, abych měl správnou inspiraci. Jenže jsem se na to vyflákl. Takže za mnou přijeli v létě na chalupu, nosili mi na zahradu drinky a já jsem v třicetistupňových vedrech skládal vyloženě vánoční písničku.
