RECENZE: Eros Ramazzotti v Praze odehrál ukázkový popový koncert

Předsudky stranou, včetně těch, které kdo má proti italopopu. Časy hrůz jako Ricchi e Poveri sice stále neminuly, ale Erose Ramazzottiho se nostalgie netýká. V Praze ukázal, že jeho nekomplikovaný a melodický pop-rock je univerzální, vkusný a nadčasový.

Přesto byl Ramazzottiho koncert jaksi starosvětský – ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Prim totiž hrála hudba a zpěv. Že by to tak mělo být? Mělo, ale jak vidno  z občasných „koncertů“ rychlokvašených hvězdiček, o muziku samotnou tu zhusta jde až v poslední řadě. Ne tak u Erose Ramazzottiho, to je profesionál ze staré školy. Jediný tón nespadl pod stůl, vše bylo zazpíváno a zahráno s nejvyšším možným nasazením.

Skeptik ve mě samozřejmě hned po úvodních tónech začal remcat, že jsou vlastně Ramazzottiho písničky vystavěné na velmi podobném mustru. Jsou, ale co na tom?

Takhle prostě pop music funguje a na klenuté refrény, které dávají zapomenout na občas vatovitou verzi, měli Italové zvlášť čuch, byť se to občas rovnalo pořádnému ušnímu červovi jako v případě zmíněných Ricchi e Poveri, Al Banovi a Romině Power, Totovi Cutugnovi a dalším vykutálenostem toho nejpokleslejšího z italské popové a diskotékové scény.

Eros Ramazzotti ale naštěstí zná potřebnou míru vkusu a i když je některá jeho melodie tu a tam vlezlejší, leccos zachrání aranžmá a hlavně nenápadný, ale funkční výkon doprovodné kapely. Sám pěvec se občas chopil i kytary a bylo znát, že ji nemá jen na ozdobu.

Hlas. Geny nezapřeš, italská kantiléna tam prostě je, za vokální klenbou šel by světa kraj, ale zkrátka to funguje, hlavně ve spojení s Erosovou melodickou mateřštinou. Navíc když, jak už bylo řečeno, Ramazzotti prostě umí zpívat. O tom se nemůže přít ani nejzavilejší odpůrce komerčního popu.

Eros Ramazzotti

65 %

O2 arena, Praha

22. října 2019

Čili v průběhu večera skeptik umlkal, až ztichl docela a začal si to docela užívat. I po stránce vizuální to bylo působivé, vlastně nebylo třeba hledat hnid. Světelná šou tak akorát doplňující, nepřeplácaná, po kýči – a že by se nabízel – ani stopy.

Ano, byla to tak trochu bonboniéra, při opakované konzumaci by se nejspíš dostavil pocit jisté přesycenosti, ale takto dávkováno jednou za čas je podobný koncert vlastně osvěžením.

Je dobré vědět, že na některé jistoty se člověk může spolehnout. Takže poklepat nohou do rytmu, v duchu si neuměle přezpívat refrén Piu Bella Cosa, mrknout na klip Cose Della Vita s nezničitelnou babou Tinou Turner a uznale pokývat hlavou. Fajn.