Jsou pro vás jako autora takové ceny poctou?
Jasně že jo. Jde o důkaz, že člověk svou práci nedělá blbě. Protože OSA počítá, jak často se písně hrají, a to v rádiích i živě, znamená to, že naše tvorba do jisté míry zlidověla. Což je super pocta. Až si budou Pohodu zpívat za dvacet let na svatbě a ani nebudou vědět, od koho je, to přece bude paráda. Můj praprastrýc Karel Vacek napsal píseň Čtyři páry bílejch koní, která taky zlidověla. Tak to mám asi v genech.
Do těch čísel hranosti asi hodně vstupují zábavové kapely a revivaly. Jaký máte vztah k tomu, když někdo jiný hraje Kabáty?
Tak kdyby to nehráli, nemám cenu OSA. (smích) Lidi ty písničky znají, mají je rádi a některé kapely je nehrajou blbě. My jsme revivalová země, a když si s tím repertoárem někdo objezdí zábavy, tak proč ne. Akorát jednou vyprávěl Ondřej Hejma – Kluci, hrát se Žlutým psem před váma je dobrý, ale abych dělal předkapelu vašemu revivalu, to už jděte do...
Pokud vím, tak píšete texty výhradně na muziku, a to až na hotové písničky ze studia. To je docela neobvyklé, ne?
Nejsem básník, textovat jsem začal z nouze, když nikdo jiný nechtěl. Ze začátku to byly dost směšné věci, postupem času jsem se to asi naučil. Ale potřebuju z muziky cítit nějaké pocity. Například Dole v dole mi zněla hornicky.
Takže když se nahrávala hudba, kterou známe, tak se nevědělo, že to bude hornické téma?
Vůbec, vzniklo to na základě toho, jak na mě ta muzika působila. Totéž třeba s Burlaky. Prostě jsem tam ty utahané frajery cítil. Kluci přinesou základní nápad, kytarový riff, sedneme na to ve třech, děláme aranže a já vymýšlím podle textu melodie. Čeština je zrádná a složitá. Frázování musí dokonale zasekávat, jinak si to lidi nebudou pamatovat.
A texty potom už vznikají lehce, nebo je to náročné?
Je to šílenost. Dohledávám si informace i na internetu, abych téma dobře uchopil, protože ze školy si to většinou nepamatuju. Na jednom textu dělám čtrnáct dní až měsíc. Týden si pouštím jednu pecku v autě, a když mě napadne refrén, tak už to jde. Desky pak vycházejí se zpožděním.
Aha. Představoval jsem si, že v Sonu natočíte píseň, a vy pak někde kolem studia v lese na pařezu s prominutím vyplivnete text.
To ne. I když výjimky jsou. Třeba Pohoda vznikala tak, že Josef Vojtek stál u mikrofonu a já mu podával ubrousky, na nichž byl celý text. Dokonce jsem říkal, ať ji na desku nedáváme, že jde o nejblbější text, jaký jsem napsal. A nakonec je to největší hit.
Mluvili jsme o Pohodě, což je legrace, i o Burlacích, písni na docela vážné téma. Řešíte to nějak, abyste nebyli moc seriózní, nebo naopak?
Vůbec ne, já si vždy slibuju, že napíšu úplně odlehčenou desku, ať je to sranda, no a pak do toho lezou vážná témata. Závidím třeba Třem sestrám Fanánkovy texty, co jsou vtipné a přitom ne blbé.
Vždycky jsem přemýšlel nad Malou dámou, jestli je opravdu o prodejné lásce.
No jo, je to tam. Ale je to o opravdu hodně pěkný kurvě! (smích) Ta písnička nám zůstala z repertoáru po Eurovizi, není úplně typicky kabátovská, ale lidi jsou z ní nadšení.
Milan Špalek pokřtil v roce 2015 v rodných Teplicích svou sochu. Stylově, pivem z místního minipivovaru.
Jak na účast v Eurovizi vůbec vzpomínáte?
Neslyšeli jsme se, takže jsme ji blbě odzpívali. Lidi navíc nerozuměli textu. Byli jsme prostě máničky, co ani neměly na hlavách veselé klobouky s ovocem nebo něco a ani jsme nevypadali jako mimozemšťani. Museli jsme pro to publikum být úplně tuctoví. Já vím, že Eurovizi sledují mraky lidí, ale já té soutěži prostě nerozumím.
Byla to nakonec dobrá zkušenost?
Všechno je zkušenost a průsery jsou občas důležitá věc, protože víte, kudy nejít. Byly i blbé koncerty a učíte se tím, jak to nedělat.
Chtěl jsem se zeptat na novou desku. Jste tedy ve fázi, že je hotová hudba a čeká se na texty?
Jasně. Máme hotových deset pecek, z toho zbudou tak tři. Pak uděláme stejné kolečko... Nechceme mít na albu žádnou vatu, ale aby to bylo celé dobré. Aspoň podle nás. A až pak na to já vlítnu. Máme plán mít hotovo do podzimu, ale myslím, že to nestihneme.
