RECENZE: Nohavica miluje i vzpomíná, Poruba je plná emocí a příběhů

Doprovod divoce přeskakující z levého do pravého kanálu v úvodní skladbě Poruba možná posluchače zaskočí. Ale jinak je stejnojmenná deska typicky nohavicovská se vším všudy. Vzpomíná tu na dětství, dospívání i velké historické okamžiky. Přidává pecky, které si budou zpívat davy, i ryzí lovesongy.

Jaromír Nohavica (O2 arena, Praha, 19. října 2017) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Už druhá píseň Kdo z nás se noří do temnot lidské povahy. Ale Nohavicovi odpůrci pravděpodobně vystartují kvůli dvěma skladbám – Sako ze sametu a Nájezdníci. Přitom zbytečně. Něžná vzpomínka na doby, kdy zněla „slova o naději“, je jedním z vrcholů alba a v Nájezdnících Nohavica jen destiluje strachy, sice možná zbytečné, ale ve společnosti rozhodně přítomné. Což dělal vždy a málokdo se mu v tom vyrovná.

Poruba

80 %

Autor: Jaromír Nohavica

Ale i ti, kteří písničkáři vyčítají takovouto řekněme národoveckou notu, musí uznat, že Nohavica zůstává silný ve všech svých oblíbených polohách. Jednou jsou balady jako Velká tma, neprvoplánová analogie k celému lidskému životu, nebo vyloženě milostně pojaté kousky Natašo, lásko má a závěrečná Napořád.

Pak je to dokonale vystižená nostalgie po klukovských časech, již Nohavica vetkl do písně Tři rohy penalta. Přináší zase jiný z pohledů na autorův milovaný fotbal a je čirou radostí poslouchat dokonale vyladěné texty jako „dneska už na všechno jsou metody a systémy / to jenom my volové hráli jsme furt po zemi / protože když to někdo napral vzduchem od nohy / hrozilo rozmlácení skleněné výlohy“.

Jaromír Nohavica - Kdo z nás

Podobně jazykově vymazlené jsou i kousky jako Raz dva tři s refrénem jako stvořeným pro ochozy stadionů, až hospodsky laděná vypalovačka Himaláje nebo Černá jáma. Tady se Nohavica spouští na těžce lidovou úroveň a nešetří vulgarismy, ale do tématu o depresi od jadrného Ostraváka se to jako odlehčení nebývale dobře hodí.

Obal desky Poruba

Mimo kategorie potom stojí skladba Empire State, která dokazuje, jak moc to Nohavicovi sedí, když se rozhodne opentlit svoje písničky aranžmá plné kapely. Je to jedna ze skladeb, které písničkář zahrál už před třemi týdny publiku pražské O₂ areny. A i v hokejové hale zněla skvěle.

Nohavica se s novináři příliš nebaví, novou desku ovšem neoficiálně avizoval už na loňské léto. Ze zpoždění nakonec on sám i posluchači vytěžili vyrovnanou kolekci skladeb, které dokážou obsáhnout řadu témat, aniž působí příliš roztříštěně a slevují z kvality. Vypadá to, že v domovském ostravském obvodu je mu dobře.